Pracuji na prodejním místě, které má u vchodu, jak mnozí znáte, dotykový panel s výčtem věcí, které chcete řešit. V ideálním případě zákazník vejde na prodejnu a vybere si z nabídky na panelu. Ten ho odkáže na jiné místo formou jednoduché mapy prodejny nebo mu dá lístek do vyvolávacího systému. Dovednosti potřebné k těmto úkonům jsou čtení a psaní. Přesto řekl bych, že polovina návštěvníků není schopná toto zvládnout bez pomoci. Jedná se o návštěvníky ve věku 25-60 let. Starší lidi nepočítám a jsem jim rád nápomocen.
Covidová doba přinesla změnu v řešení reklamací. Jsou samoobslužné. Přijde mi, že po pár měsícíchslovo „samoobslužná” je sprosté. Proč o tom ale píšu. Na samoobslužné reklamaci je monitor se zeleným pozadím, na kterém je velká bílá řádka pro vepsání textu. Nad touto řádkou je napsáno: “Zadejte číslo faktury nebo objednávky”.
Lidé chodí za námi jeden za druhým s dotazem: „Kdy přijde někdo už na ty reklamace.“ „Nepřijde, jsou samoobslužné“, odpovídáme. Dozvíme se: „Já to na tom počítači neumím, nevím co mám dělat.“ Tito lidé si ten text ani nepřečtou. S čím jim potom mám pomoci? Udělat to celé za ně? Nebo je snad naučit číst? Někdo by mohl namítnout, že je to zákazník, tak očekává servis, že se o něj někdo postará. Samoobslužnou reklamací se staráme o jeho bezpečnost, dokonce ve finále to práci přidělává, protože reklamační technik to v kanceláři celé kontroluje a doplňuje informace.
Celým tímhle příspěvkem chci jen říct, dívejme se kolem sebe a nejdřív si přečtěme, co se po nás chce. Bystří to naší hlavu a nejsme pak za hlupáky. Přitom ve většině případech nejde o hloupost, ale o obyčejnou lenost a zvyk, že vše dostanu plně naservírované až pod nos.
Láďa Dvořák
autor
Jiřka Prokopová
editorka/korektorka
Po několikaleté praxi v obchodě a komunikaci se zákazníky začínám nesnášet slovo nejlevnější. Není to proto, že bych nechápal rozdílné finanční možnosti různých lidí. Proč mě to ale vadí je důvod, kdy cena produktu nebo služby je brána jako hlavní faktor rozhodování. Místo toho abychom řešili jakou funkci nebo účel potřebujeme.
Poměrně často se stává, že lidé koupí nejlevnější věc a stěžují si, proč nefunguje stejně jako některá z těch dražších. Nebudu tady tvrdit, že vždy je to nejdražší i to nejlepší. Kvalita produktu se však v ceně vždy odrazí. To samé platí ve službách. Oblíbeným příkladem je fotografování, kdy máte možnost vybrat si fotografy, kteří fotí zadarmo až po fotografy, kteří fotí za statisíce. Dostanete poptávku protože zákazník chce fotky od Vás a stanovíte si svou cenu za fotografie pro tohoto zákazníka. Dozvíte se, že jste drazí, že jsou tu fotografové, co to dělají za levněji atd. Jednoduchá odpověď „Ano, jsou tu tací fotografové a můžete je tedy oslovit”. Dozvíte se, že fotografie ale chtějí od Vás. Také jednoduchá odpověď „Já si svoji práci cením za tuto cenu” ať se tedy zákazník rozhodne sám. Toto platí napříč obory. Staré rčení říká „Levná věc bývá drahá.“ Často to tak opravdu je. Převezmeme zodpovědnost za svá rozhodnutí. Pokud se rozhodneme na něčem ušetřit, nestěžujme si potom na to, že to není podle našich představ.
Láďa Dvořák
autor
Jiřka Prokopová
editorka/korektorka
Znáte ten pocit rozhodování? Říkáte si „Mám se zvednout a jít to dělat?“. Často tenhle pocit mívám, když chci usednout a začít psát. „Co když mi nápad, jak pokračovat, odejde po pár řádcích?“ ptám se sám sebe. Někdy se prostě nepřemluvím, jindy zase vyhraje moje pozitivní myšlení a přemluvím se. Vždyť i pár řádek je přece něco, na co mohu jindy navázat. Hodně mi v tomhle pomáhají knihy Austina Kleona. Jsou to 3 malé knihy. Přečtení každé z nich je na cca hodinku a půl. Tolik mě dokážou nabudit do toho něco prostě dělat a nechat se tím úplně pohltit, že přestávám vnímat čas. Zdánlivě zbytečné věci, které teď třeba dělám, se do budoucna mohou ukázat jako velmi užitečné. V dnešní „covidové“ době, kdy píšu tento článek, je psaní a čtení velice dobrou zábavou. Skoro nic a nikam se nesmí a neříkám, že mě nebaví seriály, ale konečně je trocha času na to v klidu číst knihy, ke kterým jsme se ještě nedostal. Předělal jsem si web, dokonce založil i tento blog. Jsem sám na sebe zvědavý, jak dlouho zde vydržím psát. Nebudu si dávat žádný cíl, protože chci, aby to vycházelo ze mě, protože chci a ne proto, že „musím“.
Láďa Dvořák
autor
Jiřka Prokopová
editorka/korektorka
Prý se prodávají příběhy, tak já začnu tím svým. Od svých 15 let jsem jezdil na koncerty místní kapely. Byl jsem skalním fanouškem a chtěl jsem, aby kapela měla hezké fotky. V té chvíli jsme se začal zajímat o fotoaparáty jako takové. Díky kapele jsem se ve svém věku pohyboval mezi mnohem staršími lidmi, než jsem tehdy byl já a při cestování po koncertech poznával různé lidi. Dostal jsem tehdy od rodičů první zrcadlovku a zjistil jsem, že koncerty nejsou jediná věc, která mě baví fotit. Fotil jsem přírodu a lidi z mého okolí se začali ptát, jestli je nevyfotím taky. Začal jsem tedy fotit koncerty, přírodu, lidi, maturitní plesy i svatby. Tehdy českým internetem vládl Seznam.cz a jejich síť Lide.cz, kde se dali nalézt fóra na různá témata. Byl jsem členem několika fór o fotografiích, kde jsem se se ocitl v další bublině lidí. S některými členy si občas napíšeme ještě dnes. V roce 2010 jsem si pořídil první věc od značky Apple. Byl to iPod touch 3 generace, který mám plně funkční dodnes, i když spíše jako památku. To mě dostalo do další bubliny lidí, byli nadšenci do této značky. Byl jsem fascinovaný tím, co tato značka dělala, jak o věcech přemýšlela a dokázala je prezentovat. Pracoval jsem tehdy jako obchodní zástupce a začal se zajímat o obchod a komunikační dovednosti. Dále jsem poznal další bublinu skvělých lidí ohledně duchovního rozvoje, kde probíhala další část hlubšího sebepoznávání. Když Apple představil iPhone 7, tak tehdy na něj natočil na youtube recenzi Petr Mára. Recenze mě zaujala, tak jsem ho začal sledovat. Jedno z dalších jeho videí bylo o nakladatelství Jan Melvil. Šel jsem na jejich web a objednal si pár knih. Byl jsem naprosto nadšený z toho, co se z nich dozvídám. Jednou z nich byla i kniha Konec prokrastinace Petra Ludwiga. Po přečtení této knihy jsem zjistil, že lze jít na Petrovi přednášky. Takže sečteno, podtrženo se mi povedlo osobně mluvit v rámci své tehdejší práce s Petrem Márou a v rámci přednášky i s Petrem Ludwigem. To mě inspirovalo k tomu se dál rozvíjet. Mimo jiné teď psát i tuto knihu.
Proč Vám to teď tady celé vyprávím? Důvod je jednoduchý, kdybych nezkoušel nové věci, nejspíše bych se sem nikdy nedostal. Šel jsem si za vším, co mě inspirovalo. Z fanouška kapely až doteď to byla cesta, která by mě tehdy vážně nenapadla. Nikdy nevíte, kdy a kde koho potkáte a co Vás vlastně bude bavit, když to nezkusíte. Nevíte, v čem objevíte svou vášeň. Zkoušet nové věci, získávat nové vědomosti a zážitky Vás posune k sebepoznání jako nic jiného.
Shrnutí:
Narovinu se Vám teď přiznám, že tohle je moje oblíbené téma a podle mě velice klíčové. Proč si myslím, že je klíčové? Přijde mi totiž, že lidé se snaží tuto část rozvoje a poznání tak nějak přeskočit. Není divu, vždyť právě v této části se postavíme těm strachům a obavám. Právě tady budeme hledat odpovědi a každou otázkou budeme mířit do větší a větší hloubky. Objevíme tam takových věcí a souvislostí, o kterých jsme kolikrát ani netušili. Teď přichází ta chvíle, kdy děláme ten krok mimo komfortní zónu. Díváme se do toho zrcadla, kde se s každou otázkou náš odraz mění. Připomíná to příběh Doriana Graye. To je velmi výstižný příklad. Tak dlouho vytěsňujeme a opomíjíme věci, že podívat se pak pravdě do očí, není lehké, mnohdy ani příjemné. Mějte pořád na paměti, že tím procházíte proto, co přijde potom.
Lidé v dnešní době často žijí v domnění, že vědí, co chtějí. Hlavně také v tom, že až to získají, tak to všechno změní, najednou bude skvěle. Lusknutím prstu šťastný život. Změní se to vše samo bez toho, aby proto něco dělali. Mám tady další tajemství. To se nestane. Krásně se tohle demonstruje na příkladu vztahů. Hledáte svoji drahou polovičku a vším co děláte dáváte najevo, že to tak je. Nikdo nepřichází nebo to nikdy dlouho nevydrží. Odpovědi na otázku, proč to tak je, většinou začínají: „Ten člověk byl takový…”, “Ti lidé jsou divní…“ atd. Nedostatek vlastní sebereflexe a neotočením pozornosti k sobě sama je častou brzdou v těchto věcech. Vždy začínejme u sebe. Pokud chceme něco hodnotit nebo rozebrat, začínejme u sebe. Proč je důležité začínat u sebe? Jednoduše proto, že to proč, jak a co děláme my sami, jsme schopni rozklíčovat a změnit nejrychleji. Ne čekat na to, že někdo přijde a změní nás. Někdo druhý nás může ke změně inspirovat nebo třeba i přinutit, ale změnu jako takovou, musíme provést my sami.
Vrátím-li si k tomu příkladu vztahu tak, jak by mohlo vypadat zamyšlení v situaci, kdy nikdo nepřichází nebo nic nevydrží. Naprosto teď chápu, že se Vám tato část nebude číst snadno. Vím to z vlastní zkušenosti, kdy ještě před pár lety moje ego těžko snášelo, že taky mohu dělat něco špatně, že moje rozhodnutí nemusí být vždy správná. Vždyť já se přece znám. Spoiler. Neznal jsem se vůbec. Zjistil jsem, že se snažím žít tak, abych splynul a byl přijímán okolím a vytěsňoval jsem, že mi v tom není dobře. Někdo se zeptal, jak se mám a já se měl pořád přece super, ale byla to lež, uvnitř jsem věděl, že tohle není pocit, který chci mít ze života. Teď ta hlavní myšlenka, kterou bychom si v takových chvílích měli sebekriticky říct je: “Nemohu tím problémem být já?” Pokud se odvážíme k odpovědi „ano“, tak máme první těžký krok a prozření za sebou.
To, že jsme si teď přiznali, že nějaká vina může být na naší straně je skvělá zpráva, ale co teď? Teď přijde na řadu právě to kladení si správných otázek sama sobě. Situace sama o sobě jich mnoho bude vyvolávat zcela automaticky.
Proč je to má vina?
Co na mě může být špatně?
Na jaké mé vlastnosti mě okolí nejčastěji upozorňuje?
Které kritizuje a které chválí?
Které z těch vlastností mít chci a které ne?
Mám rád sám sebe?
Mám rád to, kým jsem?
Cítím se sám se sebou dobře?
Jsem připravený na vážný vztah?
Přetvařuji se?
Mám v životě čas na partnera?
Jak se sám k sobě chovám?
Tohle je jen krátký výčet otázek, jakým směrem bychom mohli nad tím tématem přemýšlet. Pokládáním si podobných otázek dochází k sebepoznávání, kvůli kterému tuto knížku čtete. Začnou Vám docházet souvislosti, proč některé věci děláte, proč se nějak chováte a projevujete. Co za programy v sobě jste si přinesli z rodiny, školy a svého okolí. Co formovalo Váš pohled na svět, Vaše názory. Vše, co je kolem, nás nějakým způsobem ovlivňuje a formuje. My nemusíme vědět, jak se to děje. Stačí nám, když se na sebe podíváme a zhodnotíme co se nám líbí a co ne. Poté se pustíme do hledání způsobů jak to změnit. Důležitá věc, kterou raději zopakuji. Zhodnotíme, co se líbí a nelíbí nám a proč tomu tak je. Nezhodnocujeme to, jak se líbíme okolí a jaké by nás chtělo mít. Jde tady o nás, abychom jsme měli rádi sami sebe a věděli, jací jsme. Příklad ze života. Mně od malička bylo vytýkáno, že jsem drzý a nevhodně upřímný, řekněme, k „autoritám“. Jenže to byly vlastnosti, kterých jsem si na sobě cenil a cením si je dodnes a také jsou mi dodnes vytýkány. Lidé si na to buď zvyknou a časem to dokonce na mně začnou oceňovat, protože vždy ví, na čem jsou nebo to neunesou a prostě z mého života odejdou, zaškatulkují si mě někam ve své hlavě, vytvoří si svůj názor a každý jdeme svým životem dál. Proč jsem dal slovo autoritám do uvozovek? Protože jako autority nebyly vnímány mnou, ale okolím, které mi to vytýkalo, mělo názor, že bych je jako autority vnímat měl. Snažím se o upřímnost, ale vždy ji podávat s respektem, ale to je často zaměňováno za aroganci. Snažím se pořád pracovat na komunikačních dovednostech, aby takové věci tak nevyznívaly. Když se to stane, omluvím se a pokusím se vysvětlit znovu, aby nedošlo k nedorozumění. Pokud se stane, že někoho respektovat nechci, prostě odejdu nebo mlčím. Co se týká toho vnímání autorit, tak vnímám přirozenou autoritu a lidi, které si ji zaslouží tím, co dokázali, ne tím, co dostali (například funkce v práci). Nemám třeba k lidem úctu z pohledu věku, ale z pohledu toho, co dokázali. Vnímám, že hodně lidí s tímhle tvrzením moc nesouzní. V dětství jsme to asi slýchali všichni, co si smíme a nesmíme dovolit k člověku kvůli jeho věku, ale když si něco on dovolil k nám, bylo to v pořádku, alespoň podle těch autorit, co nám vytýkaly naše chování.
Hlavní myšlenka, co jsem tímto chtěl sdělit je, že můžeme mít vlastnosti, které máme rádi a ostatním se nelíbí, ale to je jejich boj. Pak můžeme mít vlastnosti které se nám nelíbí, ale ostatním se líbí a samozřejmě nejsou nadšení z toho, že se těch vlastností zbavíme. Třetí možnost je, že z nějakého důvodu máme vlastnosti, které se nelíbí nám, ani okolí a tak na nich zapracujeme, abychom to změnili.
Velmi důležitou věcí spojenou s otázkami, které si pokládáme, je nelhat si u odpovědí. Nelžete sami sobě, nezkrášlujte si pravdu, ale ani naopak nezveličujte věci a podobně. Čím upřímnější k sobě budete, tím lépe se budete poznávat. Mějte na paměti, že jsou to všechno činy, které děláte pro sebe a každé zalhání nebo záměrné přehlížení některých faktů, se odrazí zase jen a jen na Vás.
Jak to udělat, abychom to ustáli, dokázali jsme jít do hloubky a poznávali se? Objevovali jsme odpovědi na otázky, které mohou přetočit naše celé vnímání světa. Zpracovávejte věci postupně. Pište si zápisník, aby bylo možné se vždy ke svým myšlenkovým pochodům vrátit. Vždy tak uvidíte, jak jste k závěrům dospěli. Můžete si dokonce kreslit myšlenkové mapy. Je to i kreativní možnost, jak se lépe poznat. Při kreslení myšlenkové mapy vždy vidíte návaznost a souvislosti. Ta část sebe poznávání, o které se doteď bavíme, probíhá nejvíce v naší hlavě a formou zamyšlení se nad co, jak a proč nás ovlivňuje. Teď? Zkusíme něco zábavnějšího.
Shrnutí:
Kdo jsem? Znáte tuto otázku? Kolikrát jste ji slyšeli a kolikrát jste si ji řekli sami? Sebepoznání není lehká disciplína. Jedním z těžkých faktorů, podobně jako u kritického myšlení je to, že si hodně lidí myslí, že se samozřejmě dobře zná. Sebepoznávání je proces napořád. Lidská osobnost není konstantní, ke změnám dochází v podstatě pořád. Takže hned na začátku Vás raději všechny upozorním, že nikdy nebudeme mít hotovo. Určitě se Vám v životě stalo, že na někom vidíte některé vlastnosti, ke kterým je ta osoba slepá a nevnímá je. Pak jí o sobě slyšíte mluvit a pro sebe si tak říkáte „Tak takový vážně nejsi”. Pro to, co Vám tím chci říct, je teď úplně jedno, jestli to ta osoba ví a jen se přetvařuje v někoho jiného nebo to opravdu nevidí. Jde jen o to, že lidé málo kdy chtějí jít do vlastního poznávání. Často mluví o tom, jak chtějí. To ano, ale doopravdy už to tak slavné není. Považuji za důležité Vám říct, že to, co zde budete číst, jsou mé vlastní myšlenky, úvahy a pozorování.
Proč se lidí bojí vlastního sebepoznávání? Tak určitě se dá najít strach z toho, co by tam našli, protože na některé otázky nechtějí znát odpovědi. Dalším důvodem může být obava, jak by je přijalo okolí, kdyby byli sami sebou. Pohodlnost něco vůbec dělat, protože sebepoznávání vyžaduje určitě nějaké změny, například v přístupu sama k sobě a změna, to je v podstatě jasný výstup z komfortní zóny, to se samozřejmě jen tak někomu nechce. Zvláště když není nikdo schopný říct, na jak dlouho z ní musíte vystoupit, a zda-li vůbec se do ní někdy vrátíte. Vyděsil jsem Vás teď a máte chuť tuto knihu zavřít nebo smazat ze svých čteček a říct tak to ne. To to nechám raději tak, jak to je? Nedělejte to! Sebepoznání a seberozvoj jsou úžasné záležitosti, díky kterým se Vám bude lépe dýchat, budete prožívat věci, které chcete. Přestanete se bát, že někdo jiný pozná, kdo jste a jací jste, protože s tím už budete naprosto srovnaní a budete mít přijatou svou vlastní skutečnou osobnost. Jen si to představte, tu možnost volně dýchat a bez přetvářek jít svým životem a situacemi, které Vás potkávají.
O několik řádek výše jsem psal, že jedním z důvodů, proč se nepoznávat může být strach. Jedním z těchto strachů je i ten, kdy by se mohlo stát, že se o sobě dozvíme i nepěkné věci. Povím Vám velké tajemství. Jste připraveni? Každý na světě, sto procent tvorů, má v sobě dobré i špatné, nejen Vy. Teď to, co je na tom nejlepší. Když poznáte něco, co se Vám nelíbí, můžete to změnit. Právě proto je sebepoznávání skvělé. Známe své silné i slabé stránky a pracujeme na nich tak, jak se nám líbí a hlavně tak, abychom se cítili uvolněně a svobodně. Žít totiž v přetvářce a vytěsňování nám krade svobodu. Pojďme se dostat do stavu, kdy víme, kdo jsme a nebojíme se to projevovat, ukazovat světu a inspirujme tak k tomu i ostatní.
Co vše se změní, když se dobře známe? Rozhodně to bude komunikace. Najednou víme, o čem se chceme bavit nebo naopak nechceme. Zjistíme, co máme opravdu rádi a naopak. Díky tomu se nám lépe určují naše priority, které jsou s námi v souladu, hlavně si začneme vážit svého času i času ostatních a když je to jen trochu možné, tak ho nemarníme.
Další věc, která se sebepoznáním zlepší, jsou vztahy. Ať už výběr partnera nebo vztahy ve vašem okolí, práci i rodině. S největší pravděpodobností někdo z Vašeho života i odejde, ale věřte, že ti, co přijdou noví,s Vámi mnohem lépe souzní, protože budou poznávat Vás. Ti, co odejdou, jsou ti, co měli rádi tu projekci Vašeho já, která už teď není a v podstatě ani nebyla pravá. Z počátku vnímání těchto změn nemusí být příjemné, protože se na Vás budou dívat lidi, které jste měli za přátele nebo lidi, u kterých jste měli za to, že si rozumíte, s negativním pohledem. Jednoduše proto, že nesouzní s Vaší „novou“ osobností. Jenže mi tady nejsme proto, abychom se stali osobností jakou nás okolí chce. Naopak. Buďme sami sebou, poznávejme se do hloubky a přitáhneme k sobě to okolí, ve kterém nám bude dobře.
Shrnutí:
Láďa Dvořák
autor
Jiřka Prokopová
editorka/korektorka